Už to nevydržím – Musím na ryby!

Moje letošní zahájení s feedrem

                                                by Luďa Leibl.

Včera mi volal Petr Kabát, že by chtěl přijet někam „k nám“ na Labe. Odkázal jsem ho na jedno místo kousek od Děčína, kam jsem měl v plánu také já co nejdřív vyrazit, protože se tam dá zachytat v každém ročním období.  Nakonec sem se nechal (spíš sám sebou) ukecat, že pojedu taky. Práce na bytě neuteče. Kór když zamknu na dva západy… A rybačku už potřebuju jak prase drbání, tak coby ne. Dáváme si spicha na místě v půl deváté, což je i pro mne rozumná hodina.

 Ráno vstávačka, kafe, cígo, a zrychlený přesun po zasněžené silnici na místo. „Tajming“ perfektní-zrovna když jsem přijížděl, viděl jsem Petra tlačit svou těžkou káru v dál…. Trošku jsem doufal, že přijede i Martin Komora, kterého vždycky rád vidím, a s kterým samozřejmě i rád chytám ( i když je to pravda, napsat jsem to taknějak musel, jinak by na mě byl zas zlý a hrubý : ):) :), ale prý má rýmičku, tákže nic.

Po příjezdu vykydat vercajk z auta, najít tam i něco do krmítka, a už abych nahodil. Na místě, kde maj bězně Sharany zadní sedačky, jsem pod hromadou všeho možného a nemožného  našel poloplný kyblík s krmením připravovaným na zimní ligu, která se konala před 14ti dny. (Kdo zná moje Sharancze, ví o čem píšu :D ) Už jsem ho chtěl vysypat, abych si namíchal trochu černé turbíny,  se zbytkem černé GP plotice, která byla pod sedačkou spolujezdce ještě někdy od podzima, když mi došlo, že by možná v tomhle počasí nemuselo za tu dobu „zkysnout“. Pečlivě jsem krmeni pročmuchal, a opravdu se zdálo ok. No beru to ssebou na zkoušku, když tak přemíchám ( stejně jsem tajně doufal, že si nebudu muset máchat ruce v té ledové vodě….) Když jsem se po rozbahněné a prosněžené stezce probruslil k vodě, Petr už měl pomalu nahozeno. Vytáhl jsem jen jedno mediumko, které jsem měl od posledně navázané, vyměnil návazec, a lup to tam. Jááááá chytááááám!!! Paráda! Je mi dobře…. Zapálim si žváro a kochám se. Počasí parádní, sice chumelí, ale je poměrně teplo,  v autě to ukazovalo 2 stupně. Tlacháme s Petrem o všemožných rybářských i nerybářských záležitostech, když v tom asi na třetí hod ťukýk! Něco se děje! Nebudem tu snad nakonec sedět jak dvě přimrzlí vokurky!  Jupí! Z ťukýku ale bohužel nic nebylo. Po přehození jsem měl po chvilce solidní skoro letní vohejbák, ale sekl jsem do prázdna….. Po pár minutkách, kdy chci už už přehodit, vytáhnu krásnou „štikovou“ plotičku. Paráda, první rybička ……a teď to budou jatka! Nebyly. Petr měl občas potah, já vysmrk dva hlaváče, který se mi tam oběsili, a tím to haslo. Pak, ale Petr zasekává a hned je jasné, že je to „velká ryba, těžká ryba!“ V podběráku končí podoustev  jako hovado, dost přes  pade. Na chvíli přestanu hypnotizovat špičku a jdu mu udělat pár fotek, protože takováhle ryba se zdokumentovat prostě musí. Saudek zrovna nejsem, ale fotky jsem udělal řekl bych teda dooooost luxusní -se musim pochválit :D. Jen co ji pustí, vytáhne další rybu-tentokrát je to slušnej mrmlák…. Pak má ještě pár zaběrů, z toho 2 cejni a 2x mu to upráskla zřejmě parmice, nebo kapř. Nebo taky možná delfín !!, v tomhle úseku Labe je možný snad všechno. Vždyť  tu jsou krabi, lososi, kormoráni, i lachtana jsme tu měli (určitě si pamatujete povodňovího  Gastona, co projel půl Labe, a natáhl ráfy až u Spolany, tam už to ňák nevysaltoval chudák….). Já sem ale už dlouho bez záběru. Teda občas s tím zacuká nějakej hlaváč, ale to nesekám. Nemám je rád. Jsou jak mor, potvory mrňavý.

Blíží se půl dvanácté,  to je čas, kdy musím odjet. Naši mě pozvali na nedělní oběd, a to nemůžu odmítnout. Zaprvé jsem ještě nic kloudně nejedl, a zadruhé by mě asi vydědili, kdybych zase kvůli rybám nepřijel. No a za třetí pečená drůbež s oběma barvama zelí, a třema druhama knedliků se prostě neodmítá. Nechci ale skončit. Řešení? Petr mi pohlídá věci, já si sfouknu na obídek a za hoďku a půl jsem zpátky (mám to jen 27 km). Plán vyšel perfektně, a já s plným bachorem, a dvouma kávičkama z benzínky v ruce, stojím opět na břehu Labe.

Petr mezitím utrhl 2 ryby, zřejmě o mou odhozovku, která skončila v Labi, kvůli mé ranní lenosti a blbosti , proste jsem před rybačkou nezkontroloval na tom navázaným prutu uzle no…..Přestěhoval se kvůli tomu níž, ale tam to vůbec nebralo, tak se vrátil zpět. Já v klídku pocucávám kafe, kouřím a dál se kochám tou scenérií, kdy špička prutu trčí nad vodu, kolem poletuje sníh, a prostě je mi dobře.

 Od nahození neproletělo ani moc kormoránů, a já měl rychlej prudkej škubanec. Ryby tu stále  jsou, tak do nich! Nabíjim krmítko, na háček „slávistu“, a hrrrrr na ně!  Bez odezvy. Za hodinu a půl jen jeden hlaváč. Petr mezitím balí a valí si to svých 100 km dom. Já rozhodně ještě nekončím-když už jsem tu, tak si chci taky něco pěknýho chytit! A navíc nenechám se od něj přece sesekat na mojí domácí vodě! To by bylo, jako bych ho já přechytal v Brandejse! Nasazuju menší krmítko, střihám červy na kaši, a zkusím začít chytat trochu aktivněji. Nahazuju co nejpřesněji ( v mém podání +/- metr až pět :)), každých cca pět minut. Asi na pátý hod se špička lehce zachvěla. Ráno jsem tohle nesekal, protože většinou to dělají hlaváči, když cupujou červa z háčku. A já hlaváče chytat nechcu.  Nechám mu vocumlat jednoho červika  a jak to chce už zežrat, odtáhnu mu to vod huby zmetkovi! „Cha to sem zlej!?! Alespoň nějak je můžu potrápit parchanty….( říkám si v duchu).  I když stejně je dost často pozdě, a má to až v pr….. To už ho tak možná na břehu potrápim patou… Jaké je ale moje překvapení, když při zvedání prutu cítím odpor. Bohužel, jen na malou chvilku. Zřejmě slušnější ryba, protože háček je lehce pootevřený. Nabíjim krmítko, měním forpas a „jeb jim to tam“. Cca po minutě se špička zas tak lehce zavlní, ale na sekání to není. Tak jim zkusím „zatelefonovat“, ale jen jemně, abych si nezatáhl krmelec mezi šutry, to by byla konečná, jako v mnoha případech před tím. Jen co potáhnu za vlasec, ryba kontruje, a já tahám svého prvního mrmláka!(teda mrmláčka) „Uiiiiiii“ to je paráda! Úplně jsem zapomněl, ze mi je už docela dost slušná kosa, protože se ochladilo a začíná se smrákat. Cejna jsem úspěšně podebral ,a vyfotil, coby důkaz pro Petra, že jsem taky něco chytil.

Cejn LúĎa

Nahazuji, a v tom si všimnu čím dál víc zřetelnějších kuželů světel aut projíždějících na protějším břehu. Najednou se opakuje situace z předchozího nahození…: „ťuk ťuk-haló haló-cejn na drátě!“ Bohužel o něj pár metrů od břehu přicházím. Pod vousy si brblám, jakej sem kok…., čur…., kun…, pič…., a jiné názvy mužských i ženských genitálií. Nabíjim znova krmelec a nahazuji. Přitom si říkám, že slyšet mě maminka, jak jsem sprostej, dostanu výchovnej lívanec přes půl hlavy. Dva hody se nic neděje a tak přemýšlím, že to sbalím a povalim, než bude tma. V tom lomcovák jak hovado. Na břehu je další cejn. Vytahuju mobil, že ho cvaknu, ale v tu chvíli umře. Ne ten cejn…telefon! Tak nic, pouštím ho teda bez fotky. Naposledy nahodím , a začnu si chystat cajky. Chviličku poté, co začnu ládovat věci do báglu, sotva dobíhám další hokejku, a vytahuju montáž bez návazce. Sakra! Novej návazec, čerstvej slávista, do krmelce zbyteček stříhaných červů a frčí to zpátky.

 Začínám cítit takový ten „stres“, jako  když je 10 minut  do konce kola závodu, a vy chcete chytit ještě „alespoň něco“, abyste na tuty přechytali kolegu, s kterým jste na tom v tu chvíli zhruba stejně….Jen tady nezatroubí trumpeta, ale padne tma, v který by bez čelovky viděla možná tak moje kočka…. A Riddick….

Hned po dopadu záběr, a další cejn! To není možný! Jsem tu celej den, a ono to začne brát až teď? Ale čemu se vlastně divím, mě se tohle děje často! Jakože, první rybu chytím na závodě současně se zazněním konečného signálu, že mi kapři najednou na krmák přesně o půlnoci a ve 4 zase zmizej, že na místě, kde jsem 3 hodiny vláčel, zaloví štika jak tele, jen co to sbalím, atd…. Ale to k tomu už asi prostě patří.

Už začíná bejt dost šero, ale nedá mi to, a ještě jednou to tam plácnu, než to dobalim. Záběr sice přišel, ale nic z toho. Balím. Definitivně. Cestou k autu mě ještě čekal těžkej skluz, nevydařený telemark, mírná laškoidní akrobacie s plnýma rukama, parakotoul a nasledně poloha „kopulující chobotnice“ (změť končetin, a mezi nima někde trčící hlava)… No prostě  moje hodobožoví Nike tenisky se super klouzacíma podrážkama mi zlehka ujeli, a já se luxusně vyválel v tom krásně jemňoučkým blátíčku, které bylo uplně všude. Paráda! Ale nevadí -víc mě štve to, že už musím jet dom, páč nemám čelovku a možná už ani nemám nohy, protože je už vůbec necejtim. Domu jedu jako promrzlá smradlavá koule bahna, ale přezevšechno, se spokojeným  úsměvem na tváři. Vďyť jsem se konečně po dlouhé době dostal k vodě-a to skoro na celý den! A to bylo to, co mi tak dlouho chybělo….

 Celou cestu se mi v hlavě honí, jak to udělat, abych se co nedřív mohl vrátit, protože mě to zase po dnešku totálně chytlo! To si pak někdy připadám tak trochu jak ňáká smažka, závislá na rybaření -prostě to potřebuju!  A hodně. A často! Ale tak to zná asi každej, pro koho se nestalo rybaření  jen „obyčejným koníčkem“, ale spíš, tak nějak pomalu životní náplní…. Nebo ne? ;)

Teď mi došlo, že nevím v čom půjdu zítra do práce. Měl jsem na sobě moje jediný (ještě ráno) čistý montérky, a ty teď  vypadaj, jak kdyby mě pos*al hroch. Tak že bych tam nešel…………….??!!!!?????? Ale šel,…………… na ryby…? :):)

                                                                                                                        Luděk Leibl